Historie

Z historie obce Lužice

Zmínky o našich předcích se v historických pramenech poprvé objevují v roce 1226 v listině doksanského probošta, kde jsou zmíněni Krasen a Konrád z Lužice (Crassin a Cunrado de Lusic). Snad stejného rodu byl i Předbor z Lužice zmíněný v roce 1239. Další zmínka z roku 1251 uvádí, že Přemysl markrabí (pozdější král Přemysl Otakar II., v té době markrabě moravský) potvrzuje držení vsi Lužice rytířům domu sv. Jana Křtitele (johanité).

Od 14. století je v místě připomínán farní kostel sv.Augustina, jehož podacími pány byli v roce 1363 Ota a Jindřich z Lužice,  v roce 1377 a 1398 Ota z Bergova,  v roce 1401 Otík a Eliška, vdova po Heřmanovi ze Stupic, v roce 1406 Mikuláš z Čečvic atd. Čečvicové drželi Lužici do roku 1453, kdy ji Mikuláš z Čečvic prodal Janovi ze Všechlap. Od jeho potomků koupili ves s tvrzí v roce 1549 Lobkovicové a připojili ji k Bílině. Později připojili Lobkovicové Lužici ke statku Libčeves, kde setrvala až do konce patrimoniální správy (1850).

Obec Lužice tvoří dvě vsi: Lužice a Svinčice. Historie Svinčic je od historie Lužice odlišná. Ves Svinčice se připomíná již v roce 1207 jako majetek cisterciáckého kláštera v Oseku. Ves tomuto klášteru patřila až do roku 1850, s výjimkou let 1420 – 1463, kdy byla v držení šlechty. Ve vsi byl dvorec odprodaný klášterem v roce 1577 Hynkovi Rausendorfovi ze Špremberka. U tohoto dvorce vznikla tvrz později v držení rodu Štampachů a pak Tomáše Tyzla z Doltic, jemuž v roce 1623 byl poplužní dvůr a tvrz konfiskovány za účast ve stavovském povstání v letech 1618 – 1620. Tuto část Svinčic nakonec získal klášter v Oseku a připojil ji ke svému statku Pařidla u Mostu.

Věhlas Svinčic je spojován s jezdeckým sportem. Jak Lužice, tak Svinčice jsou svými katastry součástí Českého Středohoří. Na nich je zaznamenán výskyt vzácného dubu šípáku (Quercus pubescens) a koniklece lučního (Pulsatilla pratensis).

O jménu

Z běhu historie byly zaznamenány následující podoby jména vsi Lužice: de Lusic (1226), Lusicz (1251), Luzicz (1333, 1352 – 1399, 1400), Lussicz (ok. r. 1405), w Luzicziech (1453), ves Luzicze (1549), mlejn Lužiczky (1583), Lužicze (1628 – 1634), Luschitz (1787), Lužicze (1833). Výklad významu místního jména je jazykovědci činěn následujícím způsobem: jméno Lužice vzniklo příponou –ice z pojmu lúžě – louže a znamenalo „malá louže, loužička“. Je činěn také velice pravděpodobný výklad, že „Lužice“ bylo původně jméno potoka, po kterém byla pojmenována i ves na vršku nad ním.

Podobně u Svinčic: Swinshiz, Swinschitz, Schwinschitz (1207), Swinsiz (1209), Swinczicz (1341), Svinčice (1420), ve vsi Svinčicích (1577), na Svinčicích (1615), Schwintschitz (1787), Swinčice, Schwindschitz (1848). Výklad významu místního jména je: Svinčice = ves lidí Svinkových (osobní jméno Sviňka doloženo např. v 1495 v Knize tovačovské).

O Erbech a znameních některých historických držitelů Lužice a Svinčic a o sv. Augustinovi 

O rodovém znaku prvních historických držitelů Lužice – vladyků z Lužice – nepřináší česká heraldická literatura žádnou zmínku a jejich erb není znám. Je znám až erb Oty z Bergova (okřídlená ryba) a Heřmana ze Stupic (lovčí trubka), kteří však byli pouze epizodními držiteli Lužice. K prvním výraznějším držitelům patřili Čečvicové, jejichž rodový erb měl podobu červeného štítu, ve kterém byl stříbrný měsíc a tři zlatá pera (přesnější popis chybí). Držiteli s dlouhou tradicí byli vladykové ze Všechlap, užívající v modrém štítě stříbrnou podkovu, která v některých případech byla doplněna zlatou lilií. Svinčice byly po staletí drženy oseckým cisterciáckým klášterem. Mnišský řád pochází z dnešní Francie a přinesl si odsud řádový znak, jehož součástí jsou i zlaté lilie na modrém štítě.